Deník z Če-chanu Den 24 - Hráli jsme kličkovanou...

Připadali jsme si jako za starých dobrých normálních časů, alespoň na maličkou chvíli… Vysvitlo sluníčko, my se svátečně oblékli a celá rodinka jsme vyrazili do Budějic. Bylo to velmi slavnostní odpoledne. 

Nejprve jsme se prošli po centru, děti si koupily párek v rohlíku a zmrzlinu do kornoutku a pak jsme dokonce šopovali v nákupáku!
 

Ve městě jsme se pustili né úplně dobrovolně do nové akční hry „Vyhni se policejní hlídce“. Potkali jsme tři, ale pokaždé jsme je statečně vykličkovali. Vážně nechápu, proč když už je člověk na vzduchu, měl by dýchat přes náhubek. V nákupním centru jsme si respirátory poslušně vzali, jenže po chvíli se nám v nich bohužel udělalo né úplně volno a tak jsme se rádi běželi nadýchat čerstvého vzduchu ven. Únavu a pocit přiblblosti jsem pak musela doma zaspat.
Obdivuju chudáky, co v respíku tráví celý den. Nemusím snad být lékařka, aby mi došlo, že ve vlhkém teplém prostředí plném vlastního vydýchaného vzduchu si musí zmutovaný číňan přímo rochnit! Ovšem co bych nevydržela pro ochranu života babičky, kterou nemám... o mě přeci nejde, na mém zdraví a zdraví mých dětí nezáleží... Jen sobec si stěžuje, že je mu na omdlení, když všem ostatním se přeci dýchá znamenitě... A vůbec, co lezu do nákupáku, mám sedět doma!
Dopoledne jsem měla své myšlenkové víry. Fakt mi to pálilo! (Než jsem se tedy na příkaz vlády přiotrávila). Myslím že to byl ekonom Sedláček, ten je neustále snad jako jediný plný optimismu, kdo vykládal, že z rekordního zadlužení, ze kterého se logicky nám zodpovědným a přemýšlivým lidem otevírá kudla v kapse, nemusíme mít až tak velký strach. Říkal, že vše může dopadnout i dobře. Nikdo z nás totiž neví, jak se bude vyvíjet bohatství a dá se předpokládat, že digitalizace, robotizace a další moderní trendy a technologie umožní obrovský skok. Původně jsem podobné řeči brala jako hnusný alibismus. Vyžíráme dětem budoucnost a ještě jsme s tím náramně spokojení… Místo abychom jim zanechali rozkvetlou voňavou zahrádku, zdědí spáleniště posypané solí…
Ale, když se zamyslím, Mírovo rodiče si v jeho dětství vzali nepředstavitelně obrovskou půjčku na dům - 100 tisíc Kčs. Svůj dluh spláceli celý zbytek života. Kdyby dnes měl někdo zatáhnout stejnou částku, nebude to problém (nebo zdaleka ne takový). Musíme připustit, že i tato varianta je možná, že naše děti budou schopné generovat pro nás nepředstavitelné bohatství a že naše rozházené bilióny zamáznou jak nic. Druhá možnost je samozřejmě taky ve hře, že…
Na druhou stranu, jestli ty peníze teď zachraňují lidi před strádáním a třeba i hladověním, jsou dobře vynaložené. Všemi těmi dnešními příspěvky vlastně podporujeme budoucnost, protože bez nás, rodičů, žádná budoucnost ani nebude. Tolik pozitivní ekonomicko-sociologické okénko…
Ještě mě napadá zmínit něco pozitivně medicínského. Kamarádka má covida. Ztratila čich a chuť. Zdá se to jako velká nevýhoda, ale! Pro ženu, která pečuje celodenně o tlupu hladových dětí, může být ztráta schopnosti dochutit jídlo i velkým požehnáním. Po posledním incidentu s nechutně přesoleným holandským řízkem má totiž doma oficiálně zakázané vaření. Chudinka teď musí využívat donáškové služby. 
Takže covidu zdar! Vlastně zmar! Pardon...