Deník z Če-chanu Den 71 - Tančíme s Márou (přídavek)

Sedíme na trávě, ve stínu pod stromy. Kousek od nás leží mrtvý holub. Kuba do něj zkouší píchat klackem, ale Bětka ho po chvíli okřikuje, ať má taky trochu úcty k mrtvému tvorovi. "To je jako kdybys dloubal do dědy."

Nad námi, na větvích stromů, sedí další příslušníci stejného druhu, zatím živí. Podle směru a rychlosti větru hádáme, koho posejří jako prvního. Tipujeme Zůzu a smějeme se jí. Zlobí se. Popíjíme limču z vratného kelímku a kafčo. To mají ve stánku na ostrově fakt dobrý. V okamžiku, kdy se nebožtíkovi příbuzní přesouvají na větev nade mnou a mužíkem, piknik náhle spontánně končí. Naštěstí už máme vypito. 

Prošli jsme pár obchodů. Čekala jsem, že budou všude fronty, když po takové době konečně otevřeli. A ono nic. Lidí tak nějak normálně. Že by se báli, nebo se už konečně odnaučili chodit nakupovat a všechno shánějí online? Nevím, jsem už líná i na vytváření domněnek. 

Na zahrádkách restauračních a kavárenských okének sedí lidé. Večer se dočítám v novinách, že už příští pondělí vláda s největší pravděpodobností udělí souhlas k otevření zahrádek. Ovšem pouze pro osoby s negativním testem nebo potvrzením o prodělaném covidu, případně plným očkovancům. Říkám si, jak to ti vládci asi už myslí. Copak nevidí, že se život už tak nějak organicky zařídil sám? Připadá mi to vtipné. Zase budeme šmudlat nějaká vymyšlená lejstra, abychom mohli sedět před hospodou na židlích a měli k tomu i stoly!
Víte co, kdyby něco podobného bylo před rokem. Zhroutili bychom se, že nikam nemůžeme. A víte co? Letos je nám to jedno. Zvykli jsme si. Klidně se svalíme do trávy kousek od tlejícího ptáka a užijeme si stín stromu a parádní okamžiky svobody. Covid nás totiž doopravdy osvobodil. Zbavil závislostí. Nic a nikoho už nepotřebujeme. Žijeme jednoduchý život a spokojíme se s málem. Už nefňukáme. Když nám zakážou zahrádky, sníme si jídlo v autě nebo na schodu, jak jsme to viděli včera v Táboře. Žena s mužem si náramně užili svůj dortík a kafíčko, celí vděční za téměř čisté a úplně volné místo k sezení.
Šli jsme na veřejné toalety ulevit přetíženým močákům. Nevýhoda zavřených hospod je v tom, že nemáte jaksi kde... Hajzlbabka důchodkyně v elegantních šatech a upravená jak do dívadla. Musela nám, vesnickým holkám, vysvětlit, jak dostat z moderního udělátka toaleťák. Jelikož jsem praktická žena, šikovně jsem si poradila už před tím, utřela jsem se pohotově kapesníkem. 
Zbytek rodinky se mezitím připletl do vedlejšího obchodu se starožitnostmi. Mami, pojď se podívat na pejska, ten je roztomilej! Čekala jsem nějakýho prťavýho raťafáka do kabelky, naše děti z nich učůrávaj. Né, tohle byl velkej černej opelichanej čokl. Moje noční můra. Naštěstí ležel na rohožce a nevšímal si nás. Hm, krásnej. Vylezl pán. Pochválil Mírovi výběr staré knihy o písmu a pak udělal reklamu na staré desky: "Je to už dost probraný, vlastně jsou všechny už dost divný. Ty malý stojej 10 korun." 
Z muže se vyklubal bývalý příslušník "Závadové mládeže." Od šestnácti visel jeho hrdý vlasatý portrét na nástěnce místního oddělení. Prťavého policajta, který ho i s kamarádama pravidelně na různých místech Budějc ve jménu zákona obtěžoval a mlátil, znal jménem. Jeho vlasy byly na tehdejší dobu příliš dlouhé, jeho oblečení příliš podivné. Dělal si, co chtěl a to se ve spořádaném socialistickém zřízení neodpouštělo. Režim se jeho a jemu podobných strašně bál. Buzeroval je na každém kroku. "A to vás nemohli třeba ostříhat?", zeptala jsem se.  "Mohli, ale maximálně podle fotky z občanky, tak jsem si jí pořád měnil, až se tam to háro ani nevešlo." Nechápe pomýlence, co si stýskají po minulém režimu. Ani do hospody kvůli nim nechodí. Říká, že se ničeho nebojí. Dokud ještě dcera byla doma, snažil se vše mít v pořádku a vše dodržovat. Ale teď je svobodný. Může svůj majetek kdykoliv prodat a zmizet, kam bude chtít. 
Vyprávěl, jak šel se svou fenkou domů přes náměstí. Je pravověrný budějičák a bydlí i pracuje přímo v historickém centru. I zastavili ho policajti, že pes nemá vodítko. Byla sobota dopoledne, na náměstí nikde nikdo. Nechápal tu drzost a tolik mu zvláštní požadavek připomněl minulé časy, že se prostě odmítl legitimovat. Zjistili si ho podle jména a debatovali o pokutě. On však schůzovat nehodlal a šel dál. Oni, že ho čeká správní řízení, on Tak jo. Když odmítnete předložit občanku a říct jméno, odvezou vás na stanici, ale když ani tam neřeknete, kdo jste, nakonec vás prý musí pustit. Nemají jinou možnost. Povídali jsme si dlouho, děti už remcaly. Na závěr nám ještě předvedl, jak jeho hodná a přítulná psice reaguje na speciální heslo: Bolševik, bolševik...
Začala hlasitě štěkat. 
Přišel e-mail, že by Zůza mohla konečně na skauta. Schůzky mají venku, pobíhají a hrají (tedy pobíhávali a hrávali) různé hry. Ovšem podmínkou je test ze školy, nebo PCR nebo prohlášení o prodělaném covidu. Nechci nikoho urazit, ale do školy ta holka nechodí, vzdělává se doma. PCR test do Budějic kvůli skautské schůzce za 1500 Káčé 4x do měsíce opravdu jezdit dělat nehodlám (to jí radši koupim strašně drahý nový boty) a potvrzení o covidu nemáme, protože když jsme nemocný, vždycky se kurýrujeme sami doma. Nabídla jsem možnost, že si přímo na schůzce udělá slintací test, který je stejný jako ty školní. To by stálo 440,- měsíčně, ale tato varianta oficiálně není ve hře. Uvidíme, jak budeme posouzeni, ale spíš to tipuju tak, že setřeme. Tak nepůjde na skauta. Však se tolik nestane. 

Říkala jsem si, že bych zašla ke kamarádce ze vsi na masáže, zrelaxovat se, uklidnit. Složitě jsme domlouvaly volný termín, má plno do konce měsíce. Čerstvě otevřela. Nakonec jsme místečko našli. Ovšem pak mi napsala, že si mám vzít pohodlné oblečení, respirátor a potvrzení o negativním testu. Mno. Takhle si teda relaxaci nepředstavuju. Už víte, jak to mám s náhubkama a testováním a vůbec. Napsala jsem jí, že počkám, až přestane vyžadovat nesmysly. Zkusím se poohlédnout po masérce, která bude mít ke zlopatřením anarchičtější přístup. 

Shrnuto a podtrženo - máme tu skupinu lidí, která dodržuje nařízení, ať už ze strachu nebo z víry nebo z prosté poslušnosti. A pak je tu parta druhá. Je menší, to nepopírám. Ale té už prakticky není co vzít.

Protože se nebojí.
Covidu zmar!