Deník z Če-chanu Den 38 - Království se probouzí
Dokonce jsme stáli v zácpách!!!
Předpokládám, že princovým hudlanem bylo včerejší vyjádření vlády, že příští pondělí (dnes je středa) dojde k mírnému rozvolnění. Čeká nás zrušení zákazu pohybu mezi okresy (co teď budou chlupatý dělat?), zrušení zákazu nočního vycházení, otevření papírnictví a obchodů s dětským oblečením a návratu některých dětí do školek a škol. A také otevření venkovních prostor v zoologických zahradách. Takže zas tak velká změna to vlastně nebude.
Poslouchali jsme pana Prymulu, bývalého ministra zdravotnictví a muže, co v pozadí tahá za nitky a nitě. Povídal, že teď už se bude jen rozvolňovat, očkovat a vzhledem k tomu, že už tolik Čechů nákazu prodělalo, v průběhu června bychom se měli vrátit k normálnímu životu. Předpokládám, že to všichni pochopili tak, že je epidemie za námi a máme vyhráno. Dežaví. Už před rokem jsme si mysleli, že druhá vlna nepřijde. Plácali jsme se po zádech, jak jsme to tu úspěšně zvládli a těšili se, že slovo covid navždy zmizí v propadlišti dějin. Že v říjnu přišla další omezení a uzavření všeho možného už ani nemusím psát. Teď prý né příliš úspěšně surfujeme po čtvrté vlně.
Přemýšlím nad tím, jak se budeme chovat, až nás znovu pustí ven. Budeme stejní, nebo jako utržení ze řetězu se budeme snažit dohnat to, co jsme za poslední půl rok nemohli? Můj názor je, že bé je správně. Ptala jsem se dětí, co by chtěly podniknout, až budeme moct. Kuba chce vyrazit do zoo a Zůza by nejradši jela do Louvru a do Disneylandu, taky má v plánu Island... Hm... Dáme zoo.
Já jsem tak nudná a přízemní, že žádná nesplněná přání nemám. Jen si všímám, jak si člověk zvykl na pohodlné nicnedělání a nikamnejezdění. Stačí mi to, co je. Všechno ostatní se mi vlastně nechce. Dneska jsem si uvědomila, že se někde hluboko uvnitř děsím návratu k normálu, už jsem si na tu naši pohodlnou klícku zvykla. Dřív jsme se hodně honili, lítali sem a tam, neměli jsme moc klidu. Dřív jsme hodně pracovali, dělali jsme i to, co se nám nechtělo.
Přišel čas na přemýšlení, jak chceme vlastně žít, co a jak chceme dál dělat? Jaké jsou naše životní priority? Myslím, že je na čase začít šetřit síly a neplýtvat jimi na činnosti, které nemají smysl, nebo z nás jen sají energii.
Třeba se úplně výjimečně poučíme.
Covidu zmar!
P. S. Ušila jsem Bětce noční košili, vypadá jako docela parádní šaty. Nedávno jsme koukali s dětmi na dokument o skladatelovi Karlu Svobodovi. Děti nechápaly, proč slavné zpěvačky v těch dávných dobách vystupovaly v nočních košilích. Jak se vlastně poznají šaty od obyčejného negližé? Kolikrát asi těžko. Moje máma si jako dospívající dívka psala s jinou dospívající dívkou v Sovětském svazu. Jako dárek jí tenkrát poslala krásnou noční košilku. Po nějaké době dostala od přítelkyně fotku. Svatební. Byla na ní jako nevěsta, v tom mámině krajkovaném spacím mundúru.
Veronika Vojáčková
Deník Antivakserky 3 - Jak vyrobit vlnu
Máme tu další šílenou vlnu. Dosluhující ministr zdravotnictví Vojtěch povídal, že máme co dělat s pandemií neočkovaných. Vrchnost kroutí hlavami a narůstající počty nemocných připisuje nezodpovědnosti a neposlušnosti
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 71 - Tančíme s Márou (přídavek)
Sedíme na trávě, ve stínu pod stromy. Kousek od nás leží mrtvý holub. Kuba do něj zkouší píchat klackem, ale Bětka ho po chvíli okřikuje, ať má taky trochu úcty k mrtvému tvorovi. "To je jako kdybys dloubal do dědy."
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 70 - Strach je král!
Konečně se udělalo teplo, vyrazili jsme na krásný nedělní výlet do přírody. Kamkoliv se teď, když je všechno ostatní zavřené a zakázané, vrtnete, potkáte davy lidí. Ale myslím, že nikomu nevadí. Najednou jsme rádi spolu.
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 69 - Kosočtverec
Sedm žen, tenké i tlusté, mladé i těsně před důchodem, mámy i nemámy, každá odjinud, každá jiná a přesto nás tolik spojuje. Nikdy jsem si nemyslela, že si budu rozumět s holkama. A navíc tolika najednou.
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 68 - Nemít zdraví? Vadí!
Mám dvě pošty, na který se fakt bojim chodit. Třeboňskou a Budějovickou. Jsou tam totiž děsně protivný báby. Posledně mi jedna odmítla poslat balíček s knihama, protože do něj dokázala strčit prst. To jako vážně?
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Po zásahu blesku museli v Drážďanech dva lidi oživovat, zraněných je deset
Zásah blesku si v pondělí večer v Drážďanech vyžádal deset zraněných, z nichž dva záchranáři museli...
Za jeden krok vpřed dva vzad. Západní rozhodnutí jsou pomalá, říká Zelenskyj
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj si v interview s agenturou Reuters postěžoval na pomalá...
Absurdní! Nehorázné! Izrael a USA odmítají zatykač z Haagu na Netanjahua
Izrael má jasno: zatykač z Haagu je absurdní, ostudný a útok proti celé zemi. Tak se vyjádřil...
„Z platu za práci pro stát nevyžiju.“ Zaměstnanci soudů míří do stávky
Premium Vláda má další problém. Po učitelích a zemědělcích budou stávkovat i zaměstnanci soudů....
- Počet článků 72
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 387x
My, Češi, byli na jaře „best in covid“, od podzimu jsme tím velkým průšvihem pro změnu my. Konečně nejsme malí a bezvýznamní! Nemůžu podat objektivní, sociologickou sondu, protože jsme s rodinou prakticky už rok zavření doma. V chaloupce na jihu Čech, kam jsme se před 15 lety přestěhovali z Prahy.
Můžu jen napsat, jak tuto bezesporu významnou dějinnou etapu prožívám já.
Úžasnými ilustracemi můj deník provází naše 13 letá dcera Zůza.