Deník z Če-chanu Den 48 - Ať žije dort!
Holčička, spíš už dívka, je jí 11. Ráda vaří. Dospělí jsou z nezvyklého koníčku na větvi a tak jí neustále, nadměrně, přehnaně chválí. Bohužel nesdílím nadšení ostatních rodičů, nemůžu, na podobné děti jsem alergická. Asi po pěti minutách pobytu v jedné místnosti s onou osobou, hledící do mobilu a počítající nahlas lajky u fotky dnešního dortu zavěšené kdesi ve virtuálním světě, mi naskakují pupence. Začnu se dusit a nejraději bych utekla předaleko a už se nikdy nevrátila. Oukej, tady už přehánim...
Nejprve hledám jako vždy chybu v sobě. Co mi na ní nesedí... Žárlím snad, že takhle hystericky nejsou chváleny moje děti? Už dříve jsem znala podobnou holčičku, jak přes kopírák. Taky se mohla přetrhnout, aby jí všichni uznávali a obdivovali. Osoby tohoto typu milují dospělí (teda kromě mě) a některé děti, které rády přihřejou svou polívčičku na výsluní úspěšných a obdivovaných. Ovšem jsou i děti, které je budou zaručeně, okamžitě a jednou pro vždy nenávidět.
Se Zůzou na sebe pomrkáváme, vidím, že jsme na jedné lodi.
V únoru jsme rozkrajovali berušku. Takhle malá holka a upeče dospělácký dort! Úžasné! Všechno dobrý, ovšem až do chvíle, kdy se zjistilo, že pod všemi těmi polevami se skrývá hódně připálený korpus. Ani děti ho nechtěly jíst. Tentokrát je to jiné, zákusek se fakt povedl. Nejprve se na něj všichni chodí dívat do krabice v předsíni, slyším výkřiky nadšení, ten je úžasnej! Ale není. Je, jseš neuvěřitelně šikovná! A ty tvoje báječný recepty! Já podle nich vařim! Měla bys jít do nějaké soutěže, určitě bys vyhrála! Ale ne! Ale jo!
Já tohle hrát neumim. Na to, že i mladí dokážou parádní věci, jsem docela zvyklá. Neudivuje mě to. Naše Bětka má nadání na příčnou flétnu a krásně zpívá, Zůza suprově maluje a hraje na piáno. A nedělaj kolem toho takovej humbuk. Normálka.
Když holčička zjistí, že někdo z přítomných není dostatečně nadšen jejími schopnostmi, je viditelně rozladěná. Ale nevzdává se a nenápadně nadhazuje udičku s návnadami a návnadičkami, aby se přeci jen mohl dotyčný necita chytnout a nějakou tu pochvalu na její adresu hodit. Je hodně hlučná, stěžuje si, že jí někdo pořád volá. Když si prohlíží různá nesmyslná videa (že by tik ťok?), dává je nahlédnout i dospělým. Podívej. Podívej. Kolik že jí je?
A pak mi to docvakne. Má nadměrnou potřebu pozornosti, asi se doma cítí nějak nedoceněná, přehlížená. Je možné, že jí vaření vlastně ani nebaví, ale jednou něco uplichtila a začali jí chválit, všimli si jí. Zjistila, že když umí tohle, dospělé najednou zajímá, jsou na ní pyšní, váží si jí. A tak se do kuchtění pustila se vší vervou. A strategie funguje. Každopádně je nejobdivovanější kuchařkou, co znám. Určitě to dotáhne daleko, protože takové sebevědomí se jen tak nevidí! Dospělí jsou fascinováni. To já v jedenácti rozhodně takhle nevařila! Úžasné!
Problém není, když někoho chválíme za to, co umí. Problém je, když ho pak najednou nechválíme dostatečně. A ta chvíle nutně nastat musí. Člověk, který je zvyklý na neustálý přísun uznání, se vám pak snadno zhroutí, když té pozitivní pozornosti dostane jen o kapičku méně. Přijde den, kdy holčička už bude velká a nikoho neohromí nízkým věkem, nebo tím, že pekla do noci. Přijde den, kdy její schopnosti budou pro ostatní normální. Co bude pak? Co bude muset udělat pro to, aby opět vzbudila obdiv? Dá se tento tlak vůbec ustát?
Pozoruji to sama na sobě. Jedu v tom taky. Sociální sítě jsou totiž na naší potřebě být chválen, postavené. Právě díky naší touze po lásce jsou nejbohatšími firmami na světě. Všechny ty smajlíky, palce a lajky z nás ale doslova vysávají duši.
Když můj muž ve svých 14 letech začal z nudy doma v pokojíčku kreslit a obrázek za obrázkem se zlepšovat, dělal to jen sám pro sebe. Nečekal žádné ovace a uznání. Jediný, komu se mohl pochlubit, byli rodiče. Jeho motivací byl pocit sebenaplnění, bavilo ho překreslovat Burianovy obrázky a dávat jim nový život. Jak by jeho cesta vypadala dnes? Založil by si instáč a počítáním lajků by strávil čas, který by byl býval mohl věnovat kresbě. Od jejich počtu by odvozoval, jak je dobrý. 12 lajků? Nic moc, musím namalovat něco, co druhé zaujme více, musím jich dostat víc! A už by ztratil svobodu, sám sebe, svůj styl... Začal by nevědomě naplňovat jakousi společenskou objednávku. Lidi chtějí více tygrů, budu malovat tygry...
Je mi vážně upřímně líto člověka, který svou hodnotu odvozuje od toho, jak ho ostatní chválí a přijímají. Člověka, který se bojí, že ho lidé nebudou mít rádi, když nebude výjimečně ovládat cosi, z čeho se svět posadí na zadek. Láska, pozornost a přijetí by si totiž neměly klást podmínky. A zejména u dětí ne.
Nějak jsme dneska úplně zapomněli na nebezpečný virus, tak tedy:
Covidu zmar!
P. S. Přemýšlela jsem, jak se pozná, jestli to, co dělám, dělám se správnou motivací... Hrála bych na kytaru i kdyby mě nikdo nepochválil? Vařila bych, i kdybych to nevyfotila a nečekala na obdivné komentáře? Malovala bych i kdyby můj obrázek neměl nikdy nikdo spatřit? Jo? Tak jsem doma.
Veronika Vojáčková
Deník Antivakserky 3 - Jak vyrobit vlnu
Máme tu další šílenou vlnu. Dosluhující ministr zdravotnictví Vojtěch povídal, že máme co dělat s pandemií neočkovaných. Vrchnost kroutí hlavami a narůstající počty nemocných připisuje nezodpovědnosti a neposlušnosti
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 71 - Tančíme s Márou (přídavek)
Sedíme na trávě, ve stínu pod stromy. Kousek od nás leží mrtvý holub. Kuba do něj zkouší píchat klackem, ale Bětka ho po chvíli okřikuje, ať má taky trochu úcty k mrtvému tvorovi. "To je jako kdybys dloubal do dědy."
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 70 - Strach je král!
Konečně se udělalo teplo, vyrazili jsme na krásný nedělní výlet do přírody. Kamkoliv se teď, když je všechno ostatní zavřené a zakázané, vrtnete, potkáte davy lidí. Ale myslím, že nikomu nevadí. Najednou jsme rádi spolu.
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 69 - Kosočtverec
Sedm žen, tenké i tlusté, mladé i těsně před důchodem, mámy i nemámy, každá odjinud, každá jiná a přesto nás tolik spojuje. Nikdy jsem si nemyslela, že si budu rozumět s holkama. A navíc tolika najednou.
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 68 - Nemít zdraví? Vadí!
Mám dvě pošty, na který se fakt bojim chodit. Třeboňskou a Budějovickou. Jsou tam totiž děsně protivný báby. Posledně mi jedna odmítla poslat balíček s knihama, protože do něj dokázala strčit prst. To jako vážně?
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou
Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...
Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické
Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...
Gaza jako Vietnam? Demokratům při sjezdu hrozí opakování nepokojů z roku 1968
Studentské protesty proti americké podpoře Izraele rozvířily v USA debaty o tom, jak by mohlo...
Slabý Putin chce mou smrt. Pobočník Navalného po útocích kladivem promluvil
Leonid Volkov, který býval pravou rukou ruského opozičního politika Alexeje Navalného, řekl britské...
Zkraťte si čas v kuchyni: Vyhrajte kořenící pasty od Podravky
Zrychlete vaření s kořenícími pastami Podravka Natur. Usnadní a zjednoduší přípravu pokrmů, protože zeleninu nemusíte čistit ani krájet, ale...
- Počet článků 72
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 392x
My, Češi, byli na jaře „best in covid“, od podzimu jsme tím velkým průšvihem pro změnu my. Konečně nejsme malí a bezvýznamní! Nemůžu podat objektivní, sociologickou sondu, protože jsme s rodinou prakticky už rok zavření doma. V chaloupce na jihu Čech, kam jsme se před 15 lety přestěhovali z Prahy.
Můžu jen napsat, jak tuto bezesporu významnou dějinnou etapu prožívám já.
Úžasnými ilustracemi můj deník provází naše 13 letá dcera Zůza.